Vzpomínky pana Josefa Holuba

 

Střípky vzpomínek Josefa Holuba Kosov č. p. 27

Motorismus

–          Vzpomínám si, že v předválečné době nevlastnil žádný z kosovských sedláků motocykl nebo automobil. Po 2. světové válce si pořídil první motocykl pan Jaroslav Holub. Jednalo se o stroj značky JAWA 350 cm3 se čtyřtaktním motorem

–          První automobil značky TATRA měl pan Urbánek zhruba od roku 1946

–          První traktor zakoupilo JZD a byl to stroj značky BULLDOG. Nevím, jestli to byl originál (pozdější John Deere) nebo se jednalo o licenci vyráběnou v polské Varšavě. Traktor obsluhoval pan Nevosad a byl garážován u Málků v č. p. 21

–          Produkty a výpěstky sedláků z Kosova v meziválečném období i během války byly přepravovány do Jihlavy bryčkou či koňskými povozy. Mléko, máslo, vajíčka a drůbež se vozily do města každodenně. Děti chodily do jihlavských škol pěšky, stejně pak pro běžné nákupy si kosovští museli dojít pěšky či povozem.

 

Elektrický proud a telefon

–          Elektrický proud a první telefon byl do Kosova zaveden asi současně mezi lety 1937 až 1938, nevím to přesně. Telefon byl napojen na elektrickou spínačku a kabel byl kotvený na stožáry podél cesty. Ve vsi byl zaveden do obecního domu.

 

Starostové Kosova

–          Posledním předválečným starostou byl Němec pan Ripper starší, zvaný Pauzar z č. p. 3

–          Během války byl starostou Němec pan Josef Bruni mladší, zvaný Holzbauer z č. p. 12

–          Po válce byl prvním starostou pan Málek z č. p. 21

 

Včelařství

–          V meziválečném období byl v Kosově včelín, o který se staral pan Kopic z Jihlavy. Včelín byl zbudován na humnech původně statku Jaroslava Holuba č. p. 19. Po válce a přesídlení rodiny Jaroslava Holuba do č. p. 10 se za rodiny Machovy včelín zboural. V pěstování včel pak pokračoval na své zahradě pan Ladislav Novák a nyní zbudoval krásný včelín pan Miroslav Pecina.

 

Myslivost a hony

–          Kdo pořádal a organizoval každoroční podzimní hony kolem Kosova jsem nevypátral, ale vzpomínám na dva až tři chvojím zdobené žebřiňáky plné zajíců, bažantů koroptví a křepelek. Občas se ulovila i liška.

–          Lovecké zbraně byly v Kosově minimálně dvě. Jednu měl hajný p. Schrötter zvaný Tischl. S druhou flintou obcházel svá pole a s oblibou lovil křepelky pan Bruni nejstarší, zvaný Holzbauer.

 

Pálení čarodějnic

–          Po válce se z lidových zvyků dlouho udržovalo pálení čarodějnic o filipojakubské noci a také stavění Májí. Čarodějnice se pálily na dominantním kosovském místě Tři smrky. Účastnila se celá ves a bývalo při tom veselo. Vyhazovala se zapálená ometená březová košťata a u ohně se zpívalo. Od Třech smrčí bylo krásně vidět na ohně okolních vesnic.

–          Rovněž stavění a kácení Májí byla celovesnická událost. Do jejích vztyčení byli zapojeni všichni silní chlapi z Kosova. Postavená Máje se musela hlídat, aby ji nějaký vetřelec ze sousední vesnice předčasně neporazil. Kácení Máje bylo také slavnostní a začínalo již veselým odpoledním programem a končilo večer taneční zábavou. Máje se obyčejně vydražila a vybrané peníze se společně propily.

 

Jak se bavila kosovská mládež

Před válkou (2.světovou) i během ní moc radovánek nebylo. Od jara až do konce podzimu jsme my děti většinou musely pomáhat v hospodářství. Pásl se dobytek, obstarávaly se husy a kačeny. Pomáhalo se na senách, žních a sbíraly se brambory. Krávy se pásly až do zámrazu.

Asi z tohoto důvodu se mi ve vzpomínkách vybavují hlavně zimní radovánky. Málokterý kluk ve vesnici měl lyže. Moje první lyže mi vyrobil otec, kovář a podkovář. Použil březové kotvící šprusle do žebřiňáku. Na šprusle se napichovaly snopy. Tyto lyže neměly vodící drážku, také vázání a hůlky chyběly. Běžné zimní boty se zasouvaly do kožených přezek. Jízda na nich vyžadovala značnou zručnost. Málokdy jsem na nich sjel od Wenzů k Joklům bez karambolu. Také sáňky nám otec vyrobil a jako kovářovi bylo nejblíže železo, tak byly železné! Do sněhu byly těžké, bořily se a zařezávaly. Na ledě však jezdily skvěle.

V té době se v Kosově bruslilo na šlajfkách. Brusle/nože se kličkou připevňovaly na podrážky zimních bot. Situace se pro nás děti paradoxně zlepšila během války, kdy se mezi Jihlavou a Kosovem rozvinul čilý směnný obchod. Za máslo, mléko, vajíčka či drůbež se daly směnit pravé lyže s hůlkami, bruslařské boty tzv. šeksny a sáňky.

Svatý Mikuláš nám obyčejně nadělil hokejky, které jsme ale do prvního sněhu dokázali rozštípat a tak na řadu přišly lyže a sáňky. Sněhu v té době bylo obyčejně požehnaně. Starosta často vyhlašoval pracovní povinnost na odklízení sněhu. Vyházený sníh na cestě do Jihlavy postupně narůstal a často dosahoval až ke korunám lip. Připadali jsme si jako v tunelu.   Přes den sáňkovaly a lyžovaly od Wenzů k hospodě hlavně děti. Večerního lyžování a sáňkování se pak účastnila i čeládka sloužící u sedláků. Sáňkovalo se z meze za Maschitovými dolů kolem Neubauerů, kapličky a rybníku až k Pauzarům. Lyžovat se jezdilo i do Žlíbku nad Malým Beranovem. Žlíbek byl v té době udržovanou loukou a dalo se tam lyžovat hned při prvním sněhu.

Po válce k zimním radovánkám přibyl ještě stolní tenis. Díky panu Farkovi nám obec zakoupila pingpongový stůl i s výbavou. Hra získala rychle velkou oblibu a hrálo se denně, chodili hrát i dospělí.

V létě jsme se pokoušeli hrát volejbal. Jako hřiště nám sloužila plošina po keplu před málkovou stodolou, později plocha za Maschitovými. Tato plocha zbyla po dřevěném lágru, který nechala postavit obec pro přechodné ubytování Němců prchajících před frontou na západ.

Po válce byla oblíbená zábava i hledání „amerického brouka“, mandelinky bramborové, které obyčejně končilo v hospodě na Pančavě kuželkářským kláním.

K letním radovánkám patřilo i koupání. Koupat jsme se chodili do Holzbauerova rybníku. Přes léto v rybníku plavili sedláci i koně. Ke koupání v neděli se často připojovali i dospělí.

 

Kosov a rybníky

Téměř všechny stávající rybníky byly vybudovány již za Rakouska-Uherska a možná i dříve. Po Druhé světové válce byly zbudovány pouze tři nové rybníky. Rybník, který zbudoval pan Andrle (č. p. 2) musel ustoupit vodovodu, který napájel družstevní kravín vodou.

Do roku 1945 odpovídaly názvy rybníků názvům statků, kterým přináležely. Nejvýše byl rybník Holzbauerův, pod ním byl rybník Furstův, který si přivlastnil p.Stoklásek. Rybník před „Ferkovými“ patřil patrně obci, proto byl bez názvu. Následoval rybník Reichtermanův a konečně nejníže byl položený rybník Pauzarův.

V minulosti bylo rybníků ještě více, jsou zaznamenány na mapách ze 17. a 18. století. Při toulkách okolím Kosova lze ještě nalézt jejich zbytky, zejména torza původních hrází. Hráze byly při vysoušení prokopány, aby nezadržovaly vodu z potoků a přítoků.

Zhruba po roce 1970 byly zbudovány 2 rybníky u Žlíbku u cesty do Malého Beranova. Horní rybník byl zpočátku částečně vydlážděn betonovými deskami a během léta se v něm často koupávalo. Nyní se o něj stará Mirek Pecina. Druhý dolní rybník se nepovedl hned při výstavbě a od začátku hráz nedržela vodu. Proto je až do teď poloprázdný. Je to škoda, protože je nádherně umístěný na kraj lesa.

 

Dolování stříbrné rudy v okolí Kosova

Nalezení stříbrné rudy a její dolování se datuje již od poloviny 13. století. Kosovská kutiště se nacházela v pásmu ohraničeném vesnicemi Bílý Kámen, Bradlo, Horní Kosov, Kosov, Pístov, Staré Hory, Studénky a Malý Beranov.

Jedno z kutišť zvané kosovské se nacházelo mezi Svinčákem a Studénkami. Ještě dnes je patrné místo větrací šachty. Remízek plný balvanů a sutě nacházející se při cestě mezi Svinčákem a západní stranou holzbauerova lesa. V kutišti se dolovala ruda v 16. století.

Druhé kutiště zvané Žíla svatého Prospera, se nalézalo na vrcholu cesty z Helenína do Kosova. Místu se říkalo Berghauzen. Pozůstatky, patrně po větracích šachtách, byly zavezeny hlínou při scelování polí v době kolektivizace. Kutiště bylo v provozu již v druhé polovině 13. století.

Konečně třetí kutiště zvané Bílá síň se nalézalo při cestě z Kosova do Handlových dvorů. Kutiště se nalézalo někde za zatáčkou cesty z Kosova do Helenína. Podle historických pramenů bylo tato oblast silně zarostlá vrbovými dřevinami. Dolování započalo již ve 13. století a pokračovalo v 16. století.

Po konzultaci s geologem panem Ing. M. Holubem upřesňuji: na kutišti mezi Svinčákem a Studénkami se dolovala spíše železná ruda a hlavně křemen. Na kopci Berghauzen šlo patrně spíše o propadlé kutací chodby, než větrací šachty.

 

Dobrovolný hasičský sbor  Kosov

Dobrovolný hasičský sbor v Kosově byl založen v roce 1889. V roce 1914 byla sboru přidělena zděná zbrojnice, která na návsi stojí dodnes. Zbrojnice byla kompletně vybavena, vedle sekyrek, lopat, přileb, hadic a beden s pískem patřila do vybavení ručně ovládaná stříkačka a hasičský vůz s benzínovou stříkačkou.

Hasičský sbor měl pravidelná cvičení, v době žní cvičil i častěji.

Hasičský sbor v parádních uniformách

Na fotce je zachycen sbor v parádních uniformách. Datum zhotovení fotky neznám, ale bude z let před rokem 1918. Uprostřed stojí p. Ripper Fr. zvaný Purket, druhý zprava p. Maschita. Zleva sedí p. Schrötter zvaný Tischl, dále p. Brunni, p. Schrötter – švec a náčelník sboru p. Ripper st. zvaný Pauzar.

Oslava 95. výročí

Fotka je z oslav 95. výročí založení sboru. Zleva stojí p. Nevosad ml., p. Mach ml., p. Ďásek a pan Nevrkla. Vedle něj stojí p. Macek, Anderle J. starší, za ním pan Holub – kovář, p. Šerka, p. Jokl ml., za ním p. Málek Fr., p. Maschita, a p. Novák st. Před nimi p. Urbánek a p. Stoklásek.

 

Oslavy 95. výročí založení sboru.

 

 Obydlí, čísla popisná, vlastníci…..


obyv

 

 

 

 

Poznámka č. 1

Po roce 1779 došlo k rozdělení usedlosti č. 5 a 12. Důvodem rozdělení bylo patrně dělení majetku mezi potomky. Z usedlosti č. 5 vznikají usedlosti č. 5 Purkitovi a č. 18 Havlíčkovi. Z usedlosti č. 12 vznikají usedlosti č. 12 Holzbauer a usedlost č. 21 Neubauer. Příjmení Holzbauer se poprvé vyskytuje v polovině 16. století. Příjmení Neubauer pak poprvé v roce 1602.

Poznámka č. 2

Pan Jokl se do usedlosti přiženil. Jeho tchán Schrötter byl truhlář, hajný a zvoník.

Poznámka č. 3

V pastoušce, uváděné již v roce 1778, bydlel pasák vepřů, který byl současně i ponocným. Pastouška ustoupila v roce 1937 stavbě nové správní budově Kosova.

Poznámka č. 4

Obecní kovárna, souběžně i hospoda, je uváděna již v roce 1425. V letech 1397-1938, kdy byl do vsi zaveden elektrický proud, zakoupil kovář p. Holub jeden z prvních radiopřijímačů zn. Philips. V roce 1939 dostal kovář výpověď. Po roce 1945  se  do  kovárny  vrátil  a  kovařil  až do  založení JZD.  Hostinec  byl  z  kovárny  přestěhován  do obecního domu. Hostinským se stal kovář.

Poznámka č. 5

Německou jednotřídní obecnou školu měl Kosov již v roce 1788. Do školy údajně docházely děti ze Sasova i  Studének.  Vyučování bylo  ve škole  ukončeno  v  roce 1943. Po válce byl určitou dobu v učitelském bytě obchod (koloniál). Prodavačkou byla paní Farková. Bývalá učebna přechodně sloužila jako byt rodiny Zejdových. Zejdovi byli ze svého statku jako kulaci vystěhováni. Nakonec celá škola připadla panu Lukačovi. Ve školním roce 1939/40 chodilo do školy 19 žáku (2 Češi). Ve školním roce 1941/42 už jen 9 žáků (2 Češi).

Poznámka č. 6

Rodina Holubů se do Kosova přistěhovala v roce 1912 ze Šimanova. Usedlost, kromě obytné části, celá vyhořela.

Poznámka č. 7

Kolář pan Novotný byl patrně Čech a během války se musel vystěhovat. Po válce v domě bydleli nejdříve Kazdovi, pak p. Souček se synem a nakonec byli do domu nastěhováni Ferkovi. S tímto nastěhováním se váže i přístavba obytné části a přívod elektřiny. Obyvatelé domu chodili pro vodu ke studánce nacházející se na louce před domem. Voda ve studánce byla patrně kvalitní, chodili si pro ni i lidé z vesnice.

Poznámka č. 8

Vzpomínám na „wachtra“ pana Jílka, který před válkou chodil k nám do hospody na pivo. Během války spolu s dalšími poslouchali zakázaný zahraniční rozhlas „Volá Londýn“. Kromě pravidelné kontroly stavu železniční tratě obsluhoval i závory na cestě, kterou kosovští sedláci vozili obilí do kamenného mlýna k mletí. Podle historiků byla tato cesta částí obchodní cesty, která vedla od Brádla brodem přes řeku Jihlavu ke Kosovu, kde navazovala na cestu do Handlových dvorů a dále na Hradby. Železniční hláska byla v provozu od roku 1871. Brod přes řeku byl vymezený skálou, která původně sahala až ke břehu řeky. Kdo se chtěl dostat do Malého Beranova, musel přejít na pravý břeh.

Poznámka č. 9

Kamenný mlýn – Stein Mühle . je již zaznamenán na mwpě z roku 1881, kdy měl Kosov jen 21 popisných čísel. Z toho usuzuji, že číslo 20 patřilo Kamennému mlýnu.

Poznámka č. 10

Po roce 1945 bydlel v domku pan Farka s rodinou. Paní Farková vedla koloniál, pan Farka byl účetním v Jihlavě a současně tajemník obce.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *